Třikrát - Poprvé - rok třetí

A/N: Nemohu jinak, než tuto kapitolu věnovat Krakatici, spolu s omluvou za to, že to tak dlouho trvalo, a ještě ke všemu to za nic nestojí. Konstelace hvězd zkrátka nebyla této povídce přízniva.
P.S.: Pokud byste se, milí čtenáři, nudili při čtení příliš, můžete se zaměstnat dvěma zákeřnými otázkami: Co znamená zkratka KVUVUL a z kterého svého oblíbeného filmu jsem vykradla větu "Jsem hloupá, mohl bys mi to vysvětlit ještě jednou."



1. července


Dnes mě poprvé políbil. A bylo to zatraceně úžasné. A… Ale všechno popořadě. Dnes se
toho tolik stalo poprvé, že bych také mohla říct, že jsem se dnes poprvé zbláznila; kdybych nezešílela vzteky už tenkrát, po tom, co Fred a George provedli s mojí noční košilí.
Nemohla jsem se dočkat, až Snapeovi povím tu novinu, a tak mi celé dopoledne všechno padalo z ruky. On to ale kupodivu nechával bez komentáře, stejně jako na všechny moje otázky odpovídal buď jednoslabičně, nebo vůbec. Nakonec jsem došla k názoru, že má nejspíš jeden ze svých záchvatů mlčenlivosti. Tak někdy reaguje na moji sebevražednou žvanivost. Jindy mi oplácí svými typickými sarkastickými poznámkami. Už dávno jsem se naučila mít to „jindy“ radši.
Však ona ani ta žvanivost není moc sebevražedná, začínám mít pocit, že skazky o Snapeově kanibalismu a o studentech navždy ztracených kdesi ve hlubinách bradavických sklepení jsou opravdu jenom skazky. Také jsem to všem řekla, alespoň jsem mohla Snapeovi nějak oplatit, že mě tak velkomyslně a nezištně (pokud se za „nezištně“ dá považovat „za cenu otročení mu a dělání veškeré nudné a otravné práce, kterou lektvary vyžadují) učí…ostatně dodnes nechápu, že mě, když jsem ho po té události s vybuchlým lektvarem přišla požádat, aby mě vzal jako asistentku, nevyhodil, ale skutečně mě nechal, abych k němu docházela. A dokonce mě někdy i učil – v těch řídkých chvílích, kdy jsem nemusela pitvat tlustočervy, cídit kotlíky či dělat jiné „musíte se naučit chodit předtím, než začnete běhat, slečno Weasleyová“.
Ale i za to řídko mě toho naučil nejspíš víc než by mě naučila většina jiných za mnohem delší dobu. V každém případě to stačilo na to, aby mě přijali na neprestižnější univerzitu lektvarů..
„Už mám všechno hotové,“ oznámila jsem a přihodila do posledního kotlíku poslední náležitou bylinu.
Jenom přikývl.
„Dobře.“
Udiveně jsem se na něj zadívala. Žádné prohlížení kotlíků, žádné sarkastické komentování každé chybičky jako obvykle? Zvláštní. Zhluboka jsem se nadechla.
„Zítra už nepřijdu. Nastupuju do školy. Přijali mě na KVUVUL.“
Další pokývnutí.
„Dobře.“
Kousla jsem se do rtu. Byla bych čekala spíš něco jako „jejich požadavky se očividně každým rokem snižují“ nebo „ještě nějaký vtip?“, ale jenom tohle…
„Můžete jít,“ dodal.
Šla jsem. Ale potom, na večerní oslavě, jsem na to musela neustále myslet. Na něj jsem musela myslet.
„Tenhle rok jsou Kudleyští kanonýři nahraní,“ oznámil mi důvěrně Harry, když se mnou při valčíku kroužil místností.
Uviděla jsem nad sebou Snapeovu tvář poté, co se ke mně po jedné mé malinkaté provokaci („Máte v hlavě seno, slečno Weasleyová.“ „Trpíte sennou rýmou, pane profesore?“) výhružně sklonil. „Já nejsem na hraní,“ pravil tehdy značně děsivým tónem. Nicméně někde v koutku úst mu zaškubalo a kdyby to nebyl zrovna on, řekla bych, že…
Tvář se rozplynula a Harry mě dovedl zpátky ke stolu. Vyčerpaně jsem se svezla na židli. Chtěla jsem být s ním. Chtěla jsem ho. Skutečného… Neuvěřitelné. To přeci.
Důkladně jsem přehodnotila a logicky roztřídila veškerá fakta i veškeré své pocity, přesně tak, jak mě to učil. („I nelogické věci lze logicky klasifikovat.“)
Bylo to nepochybné.
Milovala jsem Severuse Snapea.
Zavřela jsem oči a představila si sebe, jak látám jeho trenýrky a ponožky a potom jsem si ještě představila zástup vřískajících dětí, chlapečky i holčičky, všechny nosaté s mastnými rezavými vlasy…
Nepomohlo to.
Odněkud z dálky ke mně doléhal Harryho hlas. „Je skvělé, že tě přijali na tak úžasnou školu, a ještě lepší, že už nemusíš chodit ke Snapeovi, stejně nepochopím proč…“
„Miluju ho,“ konstatovala jsem, kupodivu nahlas.
„Cože?!“ ozvalo se trojhlasně. Konkrétněji Ronhlasně. Hermionhlasně a Harryhlasně.
„Miluju Snapea,“ zopakovala jsem pevně. Když už, tak už.
Ron zezelenal. Se zájmem jsem se na něj zadívala – to bylo poprvé v životě, co jsem viděla zeleného (a navíc asi zkamenělého, protože stál úplně strnule a nic neříkal) člověka. Pak jsem stočila pohled na Harryho.
„To je…hrozné,“ řekl, sundal si brýle, vyčistil skla do kapesníku, brýle zastrčil do kapsy a kapesník si připlácl na čelo.
„To je…hrozné,“ udělal několik kroků, narazil do zdí, důstojně se otočil, udělal dalších několik kroků a znovu narazil do zdi. Konečně, na třetí pokus, objevil stěnu s dveřmi, prošel jimi a byl pryč.
„To je…dost překvapivé,“ vymáčkla ze sebe Hermiona opatrně a prohlížela si mě, jakoby mě viděla poprvé, „jsi si tím jistá?“
Kývla jsem.
„Zvláštní…,“ pokračovala, „abych byla upřímná, moc to nechápu. Nechápu proč, Gin, vždyť on, je sice hrdina, ale je tak namyšlený, ješitný, arogantní, nesnesitelný, sarkastický, cynický…tak proč?“
Zamyslela jsem se. Nemohla jsem jí přeci dost dobře odpovědět „právě proto“.
„Proč? Proč Snape?“ trvala na svém.
„Černá mi jde k pleti,“ konstatovala jsem nakonec a ona se začala smát. Čímž ovšem bohužel probrala Rona z jeho kamenného spánku.
„Co jsi to říkala?“ zeptal se mě můj bratr o několik decibelů hlasitěji, než bylo třeba, abych ho slyšela.
Rozhodla jsem se zmizet po irsku. A nohy mi tak nějak samozřejmě zamířily ke tam, kam mířily za poslední rok téměř každé dopoledne.
Třikrát jsem zaklepala na Snapeovy dveře. Jako odpověď se zevnitř ozvaly tři hlasité rány. Váhavě jsem stiskla kliku. Dlouhá chodba vypadala stejně jako když jsem odtud ráno odcházela – na stěně viselo několik černých hábitů připomínajících kolonii netopýrů, na podlaze byla vyrovnaná řada bot, černých vojáků…ale na konci, dva civilisté…ehm, tedy pár pánských bot světlé barvy. Snapeovy to rozhodně nebyly.
Podezíravě jsem se na ně zadívala. Pánská návštěva? Přiznávám, jsem v tomto směru od jisté doby poněkud paranoidní. Konkrétně od té doby, kdy mi Hermiona na můj nenápadný dotaz ve smyslu „vadilo by Harrymu moc, kdybych ho nechala“, odpověděla, že moc asi ne, protože – alespoň ona má ten pocit – pokukuje už od konce války a rehabilitace Malfoyů po Dracovi. Na mé šokované námitky ve smyslu „kluci s klukama přece ne“ se mi dostalo shovívavého pohledu a poučné přednášky ve smyslu „kluci s klukama jo“. Poněkud zahanbeně jsem pak Hermioně vysvětlila, že v naší rodině se těhlech věcech moc nemluví a já si kupříkladu ještě v patnácti myslela, že děti nosí čáp. Načež ona prohlásila, ať prý si z toho nic nedělám – Ron si to myslel ještě v sedmnácti.
Ale zpátky do Snapeovy předsíně. Prošla jsem jí a se vzrůstajícím podezřením jsem zamířila dál do domu. Uslyšela jsem totiž další hlasité rány a zdálo se, že přicházejí z ložnice. Dveře byly pootevřené a já jsem, dřív než mi zdravý rozum stačil poradit opak, vklouzla dovnitř.
Vzápětí jsem vydechla, napůl úlevou a napůl překvapením. Úlevou proto, že neznámým/teďužznámým návštěvníkem byl Remus Lupin ( a co hlavní – byl oblečený), překvapením proto, že Snape, očividně s Remusem o něčem rozmlouvající, se nacházel v pozici pro běžnou diskusi poněkud nezvyklé: balancoval na stoličce a pomocí kladiva zatloukal hřebíky do uvolněného prkna u nebes veliké postele. Když jsem vešla, povážlivě se na své stoličce zakymácel a vzápětí se rozkašlal, jak málem spolkl několik hřebíků, které si předtím přidržoval v zubech. Fakt, že se mi příchodem do místnosti podařilo vyvolat u něj efekt, jaký většinou vyvolává svými vstupy u ostatních on, mě sice potěšil, nicméně dost překvapil. Sklouzla jsem pohledem na Remuse – měl výraz člověka, jehož myšlenka se právě zhmotnila. Že by o mě předtím mluvili?
V každém případě mi nebylo souzeno se to dozvědět, protože dřív, než jsem stačila cokoli dřív, Remus po mě hodil rychlým „Ahoj, Ginny!“, MRKNUL na Snapea…a byl pryč.
Severus důstojně seskočil ze stoličky (vsadila bych se, že i ze záchodového prkénka vstává důstojně, ON je prostě takový). Významně jsem sklouzla pohledem na kladívko v jeho ruce.
„Boj proti pošetilému mávání hůlkou?“ poznamenala jsem. „Co zkusit vyvinout samopřibíjecí lektvar?“
Přiblížil se o krok a já o krok couvla – sice hůlku opravdu neměl, na druhou stranu ale pořád svíral v dlani to kladívko. A tvářil se….cílevědomě. Prostoupil mě podivný pocit, že ať řeknu, či udělám cokoli, na budoucí vývoj situace to nebude mít žádný vliv. A že na hraní tu budu já. Konečně…proč ne?
„Ráda bych věděla, pane profesore,“ řekla jsem, dokud se mi ještě dostávalo dechu, „proč jste mě přijal jako asistentku. Neměl jste žádný důvod. Proč jste to udělal? A vůbec, udělal jste toho pro mě tolik, co obvykle neděláte, totiž…takže…proč?“
Políbil mě. Moje bohužel čím dál tím nesmyslnější koktání ho asi otravovalo natolik, že mě chtěl za každou cenu umlčet. Nebo…nebo to byl onen důvod?
„Jsem hloupá,“ vydechla jsem, „mohl bys mi to vysvětlit ještě jednou?“
A vzápětí jsem nad jakýmikoli důvody, příčinami a následky přestala přemýšlet, protože „políbil mě“ rovnalo se „donutil mě cítit se, jako bych poletovala na houpačce mezi Sluncem a Venuší a nohama se přitom odrážela od Marsu“.
Potom se všechno rozpustilo do modrobílé mlhy…něco říkal, někam jsme popošli, padali… Pokoj se zhoupnul a jeho černé vlasy mě zašimraly na tváři.
A potom se zřítila nebesa.

* * *

Dnes jsem ji poprvé políbil. A nejen to. Rovněž by se dalo konstatovat, že jsem dnes poprvé zešílel, kdyby neexistoval určitý precedens. Vlastně několik precedentů. Konečně, už samotný fakt, že jsem ji přijal do učení, jakkoli by se dal racionálně odůvodnit, na racionalitě založený nebyl. Podobně jako negativní pocity, když mi oznámila, že už nepřijde. Zas tak nepostradatelná její asistence není. Ovšem její přijetí na KVUVUL není překvapivé. Za prvé není zcela natvrdlá a za druhé, pokud jsem ji JÁ učil….
Několik hodin po tom, co odešla, se objevil Lupin. Nevím, co ho přimělo začít mě pravidelně obšťastňovat něčím, co by zřejmě nazval „přátelskými návštěvami“, ale naneštěstí není jediný, kdo tak činí. Po tom, co mě pošuk Moody pozval na skleničku, hromada harantů z místní mateřské školky mi přišla zarecitovat básničku a ježibaba z vedlejšího lesa mi přinesla ochutnat perník, korunu všemu nasadil Longbottom, který se objevil minulý týden a donesl mi „pa-pa-pa-pár by-by-bylinek ze svojí za-za-zahrádky“. Jakoby nějaký pitomec dementoval tu užitečnou fámu o mém kanibalismu a o studentech navždy ztracených kdesi ve hlubinách bradavických sklepení. Budu si muset vytvořit novou.
Lupin pochopitelně začal se svou oblíbenou zábavou „Severusi měl by ses oženit“. Nevím, proč jsem ho ještě neuřkl, snad proto, že jeho zoufalá snaha uvrhnout ostatní do stejného neštěstí, do kterého se uvrhl on sám, je vcelku zábavná.
Dnes si ale dovolil moc. Začal o Lily a pokračoval, přestože jsem se jal názorně a bez hůlky přibíjet uvolněné prkno na posteli, jednak abych se zbavil vzteku a taky aby si uvědomil, že podobně poznamenán kladivem by taky mohl skončit on sám. Bohužel, ho to zjevně netrápilo.
„Lil chtěla tebe, víš,“ prohlásil nakonec, „pořád si stěžovala, že vlastně neví, jestli ty o ni stojíš. Prý se to na tobě nedalo poznat. Proto začala chodit s Jamesem, chtěla tě vyprovokovat.“
Trochu jsem zakolísal na stoličce, jak jsem se prudce otočil. Lupin se nesmál, zřejmě to tedy myslel vážně. Konečně, bylo to nesmyslné, ale ne nepravděpodobné. Merlin nás chraň před ženskou logikou.
„Vážně by ses měl oženit, Severusi,“ dodal provokativně po chvíli a pak, s mimořádně ubohým pokusem o imitaci mého hlasu, „možná tvá nedůtklivost pramení z nedostatku…….partnerského souznění.“
Zadíval jsem se do stropu a ujistil ho, že se ožením s první, která se namane, jen když to jeho donutí sklapnout. Vzápětí se otevřely dveře do pokoje vpochodovala Ginevra, což mě, přiznávám, lehce překvapilo.
Jakmile se Lupin vypařil, zeptala se mě, proč jsem ji vzal jako asistentku. Vysvětlil jsem jí to. Dožadovala se dalšího vysvětlení. Rozhodl jsem se udělat výjimku a vysvětlit jí něco opakovaně. Rozklepala, jakoby to bylo poprvé, co ji někdo políbil. Že by byl Potter až tak neschopný? Nebo…že by ve skutečnosti nebyl na dámy? Párkrát jsem ho poslední dobou viděl s mladým Malfoyem. Hmm, zajímavá myšlenka. Sice odpudivá, ale zajímavá. To, počítám, ještě nikoho nenapadlo.
Tak jako tak, jí by pro něj byla škoda. Přilnula ke mně jako břečťan, jako bych byl jediná opora v okolí. Její vlasy vytvořily na polštáři ohnivý obrazec.
A potom spadla postel.

2. Kapitola ||

Poprvé - rok třetíPodruhé - rok druhýPotřetí - rok první